O druhé v parku - povídka

Už budou dvě. Je horko a bolí mě nohy ani nevím proč, když jsem celý den seděla ve škole. Znepokojuje mě to. V horku mě vždycky bolí, hlavně, když mám podpatky. Ale bolí tak nějak divně, vlastně to asi ani bolest není. Takový zvláštní, bolesti podobný nepříjemný pocit. Tlak hraničící s bolestí, nebo tak něco. Chodit se mi nechce. Jen ležet s nohama nahoře.

Sedím na lavičce. Jsem v parku, malém parčíku s malou kapličkou vedle nejrušnější křižovatky ve městě. Ne že by mě to tu tak moc bavilo, aspoň je tu stín, ale i tak nemám ráda mrhání mým časem po škole, časem, který měl už být můj, ale kvůli autobusu nemůže být. Je to nespravedlivé. Vyučování skončilo ve čtvrt na dvě. Šest vyučovacích hodin. Je to nekřesťansky moc. Hlavně v létě. Teď bych se teda měla už dávno věnovat sobě. Ale nemůžu, protože se musím dostat domů autobusem, který pojede až ve čtvrt na čtyři. Cítím se jako oběť, člověk, který nemůže se svým životem nakládat podle svého. Musím dělat něco, co vůbec dělat nechci, ale nemám na vybranou, nejsem pánem svého života. V té chvíli to tedy ještě takto přesně specifikovat nedovedu, to přijde až mnohem později. V té chvíli cítím jen emoci, kterou nedovedu pojmenovat. A tak trpím sama se svou emocí, o které nevím, jak se jmenuje a přetavuje se ve smutek.

Na věži odbily dvě hodiny. Tak, právě skončil s výukou. Musím zpozornět, abych ho nepropásla. Právě tady sedím proto, že jinudy jít nemůže. Uvidím ho, ať už půjde odkudkoli. Bydlí na druhé straně řeky, hned u břehu a jinudy se tam dostat nemůže. Může projít parkem, nebo kolem něj, ale já ho tak jako tak uvidím – park je malý. Čekání na něj a dnešní šance je jediná radost mého dne.

Pozorně se dívám. Je čtvrtek, učí do dvou, to jsem už zjistila. Ledaže by se tento týden něco změnilo, no, snad ne. Zkusím se s ním dát do řeči, zkusím jít za ním. Možná se mu líbím, možná se mnou bude chtít mluvit.

Vyhlížím a vyhlížím, zatím nikdo. Je pět minut po druhé. Zaplašuju myšlenky na marnost mého života, bolavé nohy, celkovou neatraktivitu mého těla a raději si chci užít tu chviličku toho vzrušení a štěstí. Stejně brzy pomine. Tolik, tolik si přeju, aby nepominula, aby mě chtěl stejně, jako já jeho. Dvě a sedm minut. Pořád nikdo. No, ještě je čas, než se dostane ze školy, je to sem tak pět minut.

Už jde! Typická chůze, pohyby, vzhled, bože, jak já ho miluju a potřebuju a chci, a vůbec všechno! Co teď, co teď, aby mi neutekl? Jak nevypadat vtíravě? Přichází po pěšince kde sedím na lavičce. Blíží se. Nedívám se na něj, abych necivěla. Ješiši, co já budu dělat? Taková šance není každý den! Čekat až na hodinu angličtiny, kde navíc nemůžu udělat nic, by mě zabilo. Po očku mrknu, kde je – ach, už skoro u mě! Asi mě nevidí. Nebo jen dělá, že mě nevidí? Ví, že ho miluju? Co když to ví a teď se mi jen snaží vyhnout? Neměla bych dolejzat. Ale co když to neví, co když se mu líbím a on by taky chtěl, ale neodváží se?

Už prochází okolo mě. Srdce se mi zastavilo! Pokusím se o úsměv. Nejde to. Vzniká jakási plochá nepřirozená čárka, která nejspíš jako úsměv vůbec nevypadá, spíše hnusný škleb. Bože, pokazím co můžu! Copak takhle se mu můžu líbit? Zdravím ho. Ani tón hlasu nezní teple kouzelně a svůdně, spíše asi zkřehle, chladně, nepříjemně, krákoravě a kdoví jak ještě, jenom ne hezky! Achjo, takhle to nechci, nechci ale já to vůbec neovládám! Koukne na mě, odpoví, ale neusměje se a nedává najevo špetku zájmu. Proč? Odrazuje ho mé chování, nebo nechce vypadat nápadně? Nebo mě doopravdy nechce?

Už je asi deset kroků přede mnou. Co teď? Chtěla jsem jít přece s ním, že jako máme společnou cestu. Je skoro u východu z parku. Sedím jako přilepená, nedokážu se hnout, bojím se, že mě nechce, nechci si trhnout ostudu.

Vychází z parku. Nenávratně ho ztrácím. Jediná šance promarněna! Takhle jsem to přece nechtěla! Takhle ne! Nedala jsem najevo nic, vůbec nic ze svých emocí, spíše naopak! On asi taky neví nic, jen mě obešel. Tak dlouho tu čekám na tuhle příležitost a … ne, já ho přece nemůžu jen tak nechat odejít! Vstávám a jdu rychle za ním. No, rychle - ono to moc rychle na podpatcích nejde. Navíc je vedro, bolí mě nohy a taky mám asi na ploskách chodidel puchýře. Bůhví proč se mi dělají. Neznám nikoho, komu by se taky dělaly. Je to nějaká nemoc? Když nosím podpatky v horku tak se mi vždy na bříškách prstů udělají. Je mi sedmnáct a takhle trpím. Pálí to jak čert. Na bolest ale zapomínám, musím ho dohonit. Ale tak, aby to vypadalo přirozeně a ne že za ním běžím.

Ten teda ale rychle chodí! Má fyzičku. No jo, já jsem tlustá, neforemná, k tomu na podpatcích a s bolavýma nohama. Mám za ním jít? Vždyť někoho takového nemůže vůbec chtít. Ten může chtít tak Alenu… Po čele mi stéká pot. Slunce praží do asfaltu, snažím se jít rychle ale tak, aby to nevypadalo. Jenže to moc nejde. A on mi zhrdá! Kruci, ten rychle chodí. Přidávám do kroku, dokonce popobíhám. Jsme už v půlce mostu, tady jsem přece už měla jít s ním a hezky si povídat… věřím, že se neotočí, aby neviděl, že ho vlastně honím. Pořád věřím, že ho doběhnu jakože náhodou…

Jsme za půlkou. Přiblížila jsem se, ale už vím, že ho nedoženu. Kruci, to jsem prokaučovala. Cítím smutek, smutek z promarněné šance. Brzy bude přecházet přes napojovací pruh, bude se muset otočit. Poslední šance jak si mne může všimnout! Blíží se a … otáčí hlavu. V tom, asi padesát metrů od něj, nespokojeně rozhodím rukama a mám obličej zkřivený horkem, únavou, smutkem a nevím, čím vším ještě. No, to asi musí být pohled! Všimnul si mě, to gesto pochopil. Připadám si neskutečně trapně, ale tu šanci prostě nepustím!

Čeká na mě za přechodem. Stydím se, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Když k němu dojdu, všimnu si, že se vůbec nepotí! Připadám si oproti němu hrozně ošklivá. Znovu ho zdravím, on odpovídá. Snažím se zavést řeč na to, o čem si myslím, že máme společné – nespokojenost. On je nešťastný. Nešťastný z učení, z toho, jak neuspokojující to pro něj je, jak nikdo ze třídy nic nechce dělat. To asi proto si myslím, že jsme pro sebe stvořeni.

Povídáme si asi těch sto metrů, které zbývají, než odbočí k domům na břehu řeky, k tomu starému zelenému činžáku, ve kterém bydlí. Když k tomu dojde, naplněna blahem a zároveň nekonečným hlubokým marným smutkem odbočuji do parku, kde musím počkat na odjezd autobusu. V hlavě mi hučí jako v úle, nevím ani, co cítím. Tváře mám asi červené a horké. Přemýšlím, co se vlastně stalo. Sedám si na lavičku, všechno ve mně usedá a pomalu, polehoučku mě prostupuje hluboký žal. Cítím se tak bezcenná tak, že to víc už asi nejde. Horko, únava, beznaděj a bezmoc prostupují celou mojí duší, až v ní už nic jiného není. Nevidím nic, než černo. Nechci brečet na veřejnosti, zadržuju slzy jak jen to jde. V autobuse pojedou známí, nemůžou mě tak vidět.

V opravdový pláč propukám až po té hodině, co z autobusu vystoupím. Už na zastávce. Naštěstí se mnou nikdo nejde, ale v té chvíli by mi to už asi bylo jedno. Moc toho nevnímám. Nevidím ani pořádně na cestu. Doma se mnou máma skoro třepe, co že se mi to stalo a trvá na okamžité odpovědí. Tolik potřebuju objetí, klid, přijetí a pochopení. Ale já pro pláč nemůžu mluvit. Potřebuju čas. Ona mi ho nechce dát. Asi doufám, že mě jen obejme a počká, až budu schopná jí něco říct. A další zklamání - ani ona tu není pro mě. Nikdo není. Jsem úplně opuštěná. Ta bolest je nesnesitelná.