O druhé v parku - povídka
Už budou dvě. Je horko a bolí mě nohy ani nevím proč, když jsem celý den seděla ve škole. Znepokojuje mě to. V horku mě vždycky bolí, hlavně, když mám podpatky. Ale bolí tak nějak divně, vlastně to asi ani bolest není. Takový zvláštní, bolesti podobný nepříjemný pocit. Tlak hraničící s bolestí, nebo tak něco. Chodit se mi nechce. Jen ležet s nohama nahoře. Sedím na lavičce. Jsem v parku, malém parčíku s malou kapličkou vedle nejrušnější křižovatky ve městě. Ne že by mě to tu tak moc bavilo, aspoň je tu stín, ale i tak nemám ráda mrhání mým časem po škole, časem, který měl už být můj, ale kvůli autobusu nemůže být. Je to nespravedlivé. Vyučování skončilo ve čtvrt na dvě. Šest vyučovacích hodin. Je to nekřesťansky moc. Hlavně v létě. Teď bych se teda měla už dávno věnovat sobě. Ale nemůžu, protože se musím dostat domů autobusem, který pojede až ve čtvrt na čtyři. Cítím se jako oběť, člověk, který nemůže se svým životem nakládat podle svého. Musím dělat něco, co vůbec dělat nechci...